K3 a K9 je zkratka, se kterou jsme se tu a tam setkali během vlády Mirka Topolánka, slyšíme o ni i dnes. Stačí, aby ministr školství, vnitra, práce a sociálních věcí nebo dopravy představil na tiskové konferenci své reformní plány a Petru Nečasovi nezbývá než svolat krizové týmy K9, popřípadě K3. Schůze vrcholných politiků nejsou pro náš stát ničím novým. Předsedové pěti hlavních československých stran (agrárník Švehla, národní demokrat Rašín, lidovec Šrámek, československý socialista Stříbrný a sociální demokrat Bechyně) se začali koncem roku 1920 pravidelně stýkat, aby vyvedli zemi z tehdejší politické krize. Vytvořili mocenskou skupinu, která se začala nazývat Pětkou.
Společným motivem československých stran bylo zachování integrity země a demokratická podstata státu. Aby toho docílily, byly ochotny dosáhnout vzájemných kompromisů, které leckdy vyžadovaly velkou míru tolerance vůči ostatním koaličním partnerům. K tomu strany cítily velkou zodpovědnost v otázce výměny vlád a proto žádné vládě nebyla během První republiky vyjádřena nedůvěra. Ke změnám docházelo zpravidla formou dohody mezi stranami. Tato ukázněnost stran společně s ochotou ke kompromisu způsobila, že nebyl ohrožen demokratický režim Československa. Kdo tedy byl nepřítelem? Podíváme-li se kupříkladu na diskusi v Národní shromáždění během rozpravy o programovém prohlášení vlády v r. 1920, problémy působili německé strany a nově i komunisté. Komunista dovolával se pomoci sovětského bolševika a německý poslanec hřímal nad porušováním principu sebeurčení národa: „Neboť co se dosud událo v tomto státě, bylo poškozování, bylo ošizování, bylo utiskování, znásilňování a brutalita, spáchaná stejně na Němcích jako na menšinových národech vůbec.“
Na podzim roku 1920 vznikla vůbec první úřednická vláda Československa, jejímž premiérem se stal Jan Černý. Tato vláda se narodila do značně komplikované době, kdy již vznikala komunistická strana, která se přidala do tábora antisystémové opozice německých stran. Ferdinand Peroutka ve svém svazku Budování státu 1921–1922 (4. díl) ke vzniku Pětky píše toto: „Zdá se, že úřednická vláda sama dokonce první požádala strany, aby utvořily ze sebe užší sbor, který by byl pojítkem mezi vládou a parlamentem a který by vládě udával program, pro nějž je možno nalézt většinu.“ Pětka se stává častým terčem kritiky demokratičnosti první republiky. V prvé řadě se jednalo o nevolené těleso, které nebylo uvedeno v Ústavě. F. Peroutka s takovou kritikou nesouhlasí, neboť cílem Pětky nebylo stát se neomezeným vládcem naší země, ale přimět strany spolupracovat a zamezit sílícího vlivu protistátních stran, které mohly zneužít neakceschopnosti parlamentu v době vlády úředníků.
Nedávno jsme v České republice zažili pád Topolánkovy vlády. Stalo se tak v období, kdy jsme pojednou měli příležitost hrát důležitější roli v Evropě. Následně vznikla úřednická vláda, během které se Poslanecké sněmovny zhostil nepořádek a chaos. V našem případě obzvlášť nebezpečné, když uvážíme rizika (korupční vábidla), která mohou vzniknout se silnými pravomocemi českých poslanců (i jeden poslanec totiž disponuje pravomocí předkládat návrhy zákonů). Nicméně existence státu (tak jako pár let po vzniku ČSR) ohrožena nebyla, zato jsme si uřízli ostudu během našeho evropského panování.
Fischerova úřednická vláda za sebou určité stopy zanechala (negativní i pozitivní) a sám předseda vlády tehdejším politikům alespoň ukázal slušnosti chování. Kromě slepovaného návrhu na státní rozpočet však úřednická vláda pro své kroky ve Sněmovně dostatečnou podporu nenacházela. Tehdy žádná Pětka nevznikla. Možná škoda. Silný hlas ale zazníval z Hradu. Za první republiky se kolem osoby prezidenta Masaryka utvořila mocenská skupina lidí, kteří byli nazývání jako Hrad. Současný prezident má kolem sebe také skupinu poradců, kteří ale často připomínají spíše tajemný Hrad v Karpatech.
Tolik k historickým paralelám, které spolu více či méně ne/souvisí.