Letos jsem připomnění si 17. listopadu pojal neúmyslně docela jinak než kdy jindy. Za poslední dny jsem mohl shlédnout film, navštívit expozici nebo přečíst knížku, které spojovalo jedno téma: život v totalitním Československu. Bylo to několik dnů, kdy jsem mohl přemýšlet nad darem činů svých předchůdců a uvědomit si, jak důležité je vážit si dnešní doby a zároveň nezapomínat!
Občanský průkaz
Filmový snímek Ondřeje Trojana byl neobyčejným zážitkem. Film podal syrové svědectví o životě dospívajících dětí, které právě dosáhly věku na převzetí svých prvních občanských průkazů. V době nejtužší normalizace parta puberťáků vytrhává 1
5. stránku své občanky a vydává se na nonkonformní cestu končící zmařenými životy. Asi proto, že jde ještě o děti, působí fyzické a psychické násilí režimem na nich páchané obzvláště odpudivě a brutálně. Jde o film, který nepopisuje dobu jen groteskně (což se děje dnes poměrně často), ale velmi realisticky a člověk má pocit, že se ho tragické osudy mladých lidí dotýkají. Doporučil bych tento film zavést na základních a středních školách (možná nejen tam), aby si žáci a studenti uvědomovali, že dnešní doba a možnost studia je darem, kterého je třeba si velmi vážit.
Ze života české společnosti
Nejaktuálnější kniha Josefa Škovereckého nese název Ze života české společnosti (2010). Dílo se skládá ze tří kapitol, které pojednávají o životě rodiny zasazené do období různých etap československé, resp. české společnosti: éra první republiky, doba budovatelského socialismu a život rodiny v exilu v Torontu. Vypravěčem je vždy malé dítě, které skrz svůj dětský a naivní pohled na svět humorně vykresluje rodinnou situaci té doby. Socialistická a exilová kapitola je velmi komická, hlavně po jazykové a slohové stránce. Následující citace pochází z úst socialistického dítka Vasila Machanina, žáka III. B.:
„Můj otec, soudruh Josef Machanin, dlouho s obavami pozoroval vývoj mého staršího bratra Adolfa, jenž začal kdysi dávno jako pionýr a skončil u big beatu. Brzo došlo k ostrému sporu generačnímu. Adolfova kapela, nazývající se Big Beat Fat Pigs, zchystala pro novoroční taneční zábavu ČSM pořad, jehož zlatým hřebem měla se stát skladba jistého Pelvise s názvem New Year Rock. V diskusi vedené velmi hlasitě, avšak zcela demokraticky, nařídil nakonec otec se vší přísností, že onu skladbu musí pět v řeči mateřské, anebo vůbec nepět. Adolf, reptajíc, zhotovil tedy za pomoci ostatních Big Beatů, text mateřský, znějící: Na Nový rok, o slepičí krok. Rock! Rock! Rock! Otci byl však předložen toliko písemně, a tu on Adolfa pochválil, že navazuje na zdroje lidové hudby domácí a jde ostatním vpřed. Zvláště ho pak chválil proto, že celou skladbu nazval českým: O slepičí krok (rock).“
Mýty o socialistických časech
Neméně po
vedeným dílem je kniha Mýty o socialistických časech (2009) vydané Člověkem v tísni. Autoři v jednotlivých kapitolách dementují zaběhlá klišé z komunistické doby. Najdeme zde přežívané báje a pověsti jako Všechno bylo levnější; Nezaměstnanost není, práce dost pro všechny; Žádní bezdomovci, každý měl kde bydlet nebo Socialistickým hospodářstvím k čistému vzduchu. Možná právě toto by se mohlo stát součástí reforem školství, aby místo nesmyslného množství času vyplýtvaného na výuku pravěku a starověku (nic proti nim) se využilo daleko více na přiblížení doby nedávné. V praxi to většinou je tak, že učitel skončí tak u Druhé světové války a tam jakoby se dějiny zastavily. Neměli by snad mladí vědět více o tom, kdo byl homo socialisticus než nějaký Australopitecus?
…
Dalo by se říci, že v rámci československých a českých dějiná žijeme nejdéle ve svobodné době. A tak co nám posledních 21 let svobody přineslo? Kam se česká společnost posunula a kam si přeje směřovat? Jak se staví ke své minulosti? Vše to jsou důležité a aktuální otázky. Oslovila mě myšlenka z Halíkovy stati Zaváté cesty: Česká 
zbožnost a česká politika (2002) o schopnosti a neschopnosti společnosti vzdorovat vůči útlaku bývalého komunistického režimu, tak současné aroganci moci: „Ano, zas tu pak byl odboj, zas tu byl exil, zas tu byli stateční mučedníci – jako pokaždé v drtivé většině z řad inteligence; ale většina národa to zdaleka nebyla. Ano, několikrát to za to chmurné půlstoletí se národ dokázal semknout; zvládat dramatické chvíle – srpen 68, listopad 89 – s humorem a vynalézavostí, to my umíme; všední dny a všední léta nám dělají větší potíže. Odvrácenou stránkou patosu velkých okamžiků je lhostejnost, pasivita a švejkování, ochota zalézt na svou chatu a ke svém džbánku, jakmile ti nahoře dají zas dají zřetelně najevo, že veřejný prostor je tu jen pro ně. Dokonce se i zdá, že tato ochota občanů vyklidit veřejný prostor přežívá z dob totalitních do doby demokracie.“ Vypůjčím si ještě jeden halíkovský citát: co je bez chvění, není pevné. Dnes se tu spoustu věcí chvěje. Proto nezbývá než se nenechat znechutit, vytrvat při tomto dospívání české společnosti, aktivně na něm participovat a věřit, že to jednou bude pevné. Dnešní den, 17. listopad, k tomu určitě patří.
Závěrem jedna nelidově lidová z roku 1952:
Připravena už je směna,
Jako vojsko k útoku:
Bagry děla zacílena
Skrývkám rovnou k útoku.
Ranní motiv lokomotiv: chlapci, to dnes bude den.
Soudruh Mika, to je štika
Pevnou rukou bolševika,
Velí šiku úderníků.
Je to bitva, jako břitva,
Kde se zdvihla v nás ta síla?
Údernická směno vpřed!
Rytmus práce zaburácel,
Brány zítřku otevřel.
