Na památku velmi, velmi nekorektního zacházení s Ladislavem Bátorou prezident se svou chotí promluvil na Bílé hoře ke svému davu a zavelel ke steči.
„Tedy chceme pozvednout ty národní výbory, aby skutečně rozhodovaly o těch otázkách občanů, a stejně tak chceme aby ta Národní fronta, se oživila, dole aby se oživila.“ Při zmínce o Národní frontě vyruší Klause pohled na Bátoru a Edelmannovou skotačících s praporem Nic než národ. Prezident pokračuje: „My nemůžeme, nejsme proti tomu, ale co nám pomůžou jenom kritici, vždyť my víme, že v Praze nebo v Plzni či jinde, kolik je tam špíny, tedy ve vzduchu mám na mysli, kolik je tam kysličníku siřičitého, no k tomu nepotřebujeme ekologisty, aby nám to někdo říkal, ale my potřebujem, aby vzali, prostě aby se sebrali konečně řekněme a šli vyčistit ten potok, pomohli a ne dělali demonstrace, chodili po náměstích a křiceli prostě eee.“ Ideologie zdravého rozumu, culí se na sebe Chalupa s Drobilem a po zádech je oba plácne ještě Dobeš.
„Halíkové, Schwarzenbergové, Havlové a další. Chtějí, aby bylo uznáno a přiznáno, že oni měli v osmdesátém devátém a dva tisíce čtyři pravdu a že jejich politika je tedy, nebo byla tehdá oprávněná. Což mi nemůžeme přijat, protože to neodpovídá, neodpovídá skutečnosti. Řeknu jen, ze západu na nás útočí, kamkoliv člověk příde, i některý socialistický země, různý ti lidé, kteří jsou na takových revizionistických pozicích. No Havel no… (Fůůůůj, křičí Hájek a mává vlajkou jižanské konfederace) řeknou prostě. Třináct let byl u moci – a protože se ukázalo, že není schopen uklidnit tu společnost, najít východiska, no tak jsme ho sesadili – jako neschopnýho člověka. Demograticky jsem ho sesadil. Ústřední výbor poslanecký rozhodl a přišel jsem. Protože ten Havel nebyl schopen, bych řekl, řešit ty problémy…„
Žít v tomhle světě je otázkou umění. Já odmítám…umělec, já, já jsem umělec, ne oni, pomyslí si prezident.
„Vždyť ty pravdoláskaři a všechny ty různý umělci, žádnej z nás nebere takový platy, prostě jako berou oni. No já dostávám jednou ročně výpis od Bartoše, těch pravdoláskařů, který dostávají nad těch sto tisíc korun platu, tedy vydělaj si nad těch sto tisíc korun. No tak řekněme pan Halík, farář, je to milej kluk, všechno, no ale on už tři roky po sobě bere 600 tisíc každý rok. A další, ne šest set, milion, dva miliony berou, Hřebejkové a Krausové a jiní, každý rok.“
Prezidenta zaujme vrtošivý hlouček kolem plnoštíhlé paní s černou kšticí pálící evropskou vlajku. „Bobo na Hrad“, ozývá se z audience. Vlajka Evropy v tu chvíli Klause trošičku, trošičku vylekala. „To nebude jednoduchý proces, ta přestavba státu, nebude! To je proces bych řekl v kterým se ne každý vyzná, a proces, do kterýho mohou vstoupit nepřátelé. A vypadají přitom jako přátelé, určitou dobu,“ vydechuje prezident.
Pan Klaus se ke konci svého projevu mračí. Rozhlédne se, zvedne obočí a povzdechne. Bílá hora, historický symbol velikosti našeho národa. Snad tady musel zpěvák Landa vymýšlet texty svých národních písní. Konzervativní hodnoty. Tradiční hodnoty! Zaťaté pěsti publika letí vzhůru. Ale DOST. Co všude kolem? Tam dál je jen Halíkovo a Havlovo. Nepřátelský revír, škodná, ničemové, zednáři.
„Všichni intervenujou, složitý záležitosti jsou to, a proto je tak důležitý, ta podpora ze spodu, aby my jsme mohli říct né my si to přejem, to je ten lid, to žádá taky, taky, my s tím souhlasíme s tím lidem, my plníme jeho vůli! A ne prostě, aby my jsme tam byli sami jak kůl v plotě, neměli jediný, jedinýho slova podpory pro to, co se děje, no a vlastně oni nás mohli proti tomu lidu postavit,“ zakončuje prezident.
Svatý Václave, vévodo České země, linou se po Bílé hoře chytlavé tóny oslavné písně. Nemůže být pochyb, který Václav je vzýván. Prezident je velmi dojat. Takové společenství lidí mu vždy dodá brojleří sílu.