Inspirativních bylo více témat (poslouží pro další články o veřejnoprávní televizi, zákonu o státní službě apod.), zde se však zaměřím na panel, který byl nazván „Demokracie unavená nebo ohrožená?“. Politolog Jacques Rupnik, autor knihy Příliš brzy unavená demokracie, se ve svém příspěvku zabýval výrazným poklesem propojenosti mezi občanskou a politickou společností. Vinu lze částečně hledat v dědictví minulého režimu, kdy byla společnost na míle vzdálena politické nomenklatuře. Rupnik připomněl úskalí současné světové krize, kterou rozdělil do tří fází: nejdříve finanční (intervence státu), poté ekonomická a nakonec krize samotného státu. Právě tato třetí rovina může způsobit ztrátu sociálních jistot obyvatel a může uvolnit prostor pro populismus (viz úspěch ultrapravicové strany v Belgii, Holandsku, Švédsku aj.). Strach, který může být u obyvatel krizí vyvolán, je vždy velmi nebezpečným politickým nástrojem.
Z úst profesorky Vladimíry Dvořákové zaznělo, že demokracie naší země není a ani nemůže být unavená, protože jsme do té „pravé“ demokracie zatím nedospěli a jsme stále ve stádiu budování. Podobně jako její předřečník i Dvořáková vidí příčinu povadlé politické a občanské kultury v době minulé. Po revoluci nedošlo k vybudování nové občanské společnosti, protože dochází spíše k reprodukci minulosti. Arogance moci je určitou reprodukcí něčeho, co tu již bylo. Chování „řeznického psa“ bylo povýšeno na moderní a efektivní styl. Chybí nám tu hlídací pes v podobě občanské společnosti, která by tento trend mohla svým nesouhlasem zvrátit. Podíváme-li se však na letošní volby, na vznikající občanské iniciativy a stále větší množství odhalených korupčních kauz, je zřejmé, že určitá část společnosti se probouzí a dává najevo, že s tímto negativním fenoménem reprodukce minulosti nesouhlasí a hodlá proti němu aktivněji vystoupit.
Není ale tento zvýšený tep společnosti na druhou stranu zároveň i jejím ohrožením? Měli bychom se obávat nenaplněných nadějí a z toho hrozící apatie a frustrace? Nemusíme přece chodit daleko do minulosti. V květnu byla zvolena vláda, ke které upřela pozornost a důvěru většina společnosti, zejména pak mladší generace. Dosavadní vláda zatím nepůsobí nijak přesvědčivě (dejme ji však ještě trochu času, aby dokázala více), navíc vše přebíjí dennodenně odhalované korupční aféry z minulých let.
Příspěvkem Nelly Dederové (hnutí Inventura demokracie) na konferenci bych tento článek zakončil. Dederová byla v diskusním panelu zástupkyní mladé generace narozené v období počátku budování naší demokracie po pádu komunismu. Čišelo z ní odhodlání, důvěra ve své činy a v dobrém slova smyslu naivita. Volby podle ní nejsou jediným prostředkem, jak vyměnit politiky a vyjádřit svou nespokojenost. Naopak aktivní účast v rámci různých občanských a protestních hnutí je jednou z cest, jak se vypořádat s arogancí moci. Jistě, na slova Dederové by leckdo řekl, že je to stejně na nic, protože politici před volbami akorát tak slibují a pak nic nesplní a koryta s nimi nemáme šanci převrhnout.
Pro péči o naši demokracii, politicko-občanskou kulturu a charakter společnosti vidím ideály s jistou dávkou havlovské naivity jako důležité. Bez nich by ta realistická a racionální politika ve své čisté podobě přinášela maximálně tak škrty. Ale vize, jakou zemi chceme mít, čím vynikat a být třeba inspirací pro jiné státy? Asi žádná. To by pak opravdu byla naše demokracie unavená i ohrožená.