Oficiální uznání těch, kdo vzdorovali totalitnímu aparátu, obsahuje dvě roviny. Za prvé jde o technický ráz, kdy dle navrhovaného zákona bude možné uznat protikomunistické odbojáře za válečné veterány (z. o válečných veteránech, 170/2002 Sb.), z čehož plynou drobné materielní odměny (dotace lázeňské a domovní péče, příspěvky na stravování apod. – alespoň něco než vůbec nic). Druhý aspekt zákona leží v rovině nikoli materiální, ale v rovině duchovní péče o zdraví a svědomí našeho národa. A zdá se, že právě tady nastává zásadní problém.
Český stát (a jeho lid) doposud krčil svou páteř před hrdiny (na rozdíl od Slovenska, které již protikomunistický odboj uzákonilo), kteří se na život a na smrt rozhodli bojovat s komunistickým otrokářem. Až na několik výjimek spíše ticho po pěšině. Situace po letošních volbách snad nasvědčuje tomu, že Třetí odboj bude legislativně zprůchodněn a uznán. Vláda, opírající se o dostatečnou parlamentní většinu, tak slíbila ve svém prohlášení. Kromě technického přijetí zákona však bude velmi důležité, aby zde byli povolaní „manažeři“ (zřejmě z řad politiků a intelektuálů), kteří tuto celonárodní diskusi budou schopni moderovat a vystihnout smysl a podstatu „legalizace“ Třetího odboje s odkazem pro dnešní společnost.
Je chybné, že se velká míra pozornosti snáší na téma bratří Mašínů a toho, zda jde o národní hrdiny nebo mizerné teroristy, kteří stejně nemohli nic dokázat (jde však o stovky dalších, kteří se různou měrou přičinili o oslabení a diskreditaci tehdejšího režimu). Senátor Jaromír Štětina ve své knize (Brutalita moci, 2010) vysvětluje problematiku protikomunistického odboje takto: „Válka je iracionální. Má jinou podobu nahlížena zevnitř, jinak vypadá zvenčí. Někdy je temná z dálky, jindy nachová zblízka. Vždycky je odporná, a co svět světem stojí, požírá ty, které zachvátí…Mašínové a jejich skupina tehdy bojovali v občanské válce, ve válce, kterou komunistická strana v Československu vnutila vlastnímu národu. Komunisté přece zaútočili na demokracii a začali zabíjet jako první. Mašínové byli obětí války, kterou rozpoutal někdo jiný. Byli přinuceni obtížit své svědomí krví nevinných lidí. Byli stateční a přisuzovat jim vinu mohou jen ti, kteří se zachovali stejně odvážně jako oni.“ Období od února 1948 do listopadu 1989 lze charakterizovat jako válku určitou válku v rámci jednoho státu. V předchozí světové válce se bojovalo proti nacismu a fašismu, v té národní československé proti komunismu. Odbojáři protikomunistického boje si zaslouží dosahovat stejného společenského uznání a úcty jako předchůdci z prvního a druhého odboje.
Se zajímavými poznatky (v Lidových novinách dne 24. 9. 2010) přichází ve svém článku politolog Stanislav Balík, který se zamýšlí nad významem uznání Třetího odboje pro naši společnost. Dochází k názoru, že důležitější než protikomunistický odboj popírat a jinak nad ním pochybovat je vštípit (v zájmu budování mentality a národní identity) budoucím generacím Čechů a Moravanů „ne zcela pravdivou ságu o hrdinném odporu národa vůči komunismu než žít mnohá další desetiletí se syndromem ne nepodobným mnichovskému“. Jakkoliv můžeme pochybovat, jak velké procento společnosti se aktivně zapojilo do protirežimní činnosti, je důležité na těch několik odvážných osobností poukazovat. Když už nejsme schopni postavit žijící viníky a aktéry před soud, uznejme alespoň činy těch, kteří byli ochotni nést břemena války a snášet její oběti.
Místo závěru pak melancholické a politováníhodné (ne)zamyšlení se nad Třetím odbojem a smyslem demokracie z úst soudružky učitelky a současné poslankyně KSČM Marty Semelové (která ve vyučování zkresluje a popírá proces s Miladou Horákovou):
„Je varující pro jakoukoli demokracii, když čelní představitelé státu veřejně podporují násilí a schvalují loupení a vraždění nevinných obětí a přispívají tak k šíření nenávisti vůči skupině obyvatel. Zapracování tohoto bodu do prohlášení vlády je nehorázným plivnutím do tváře všem, kteří vytvářeli hodnoty v naší zemi!“ (proneseno v Poslanecké sněmovně, v rozpravě o vyslovení důvěry Nečasově vládě, 10. 8. 2010)
…