Zašpuntovaný systém
Zákaz komunistické strany, uznání třetího odboje , o tom se dnes mluví. Mé odpovědi jsou: zákaz KSČM spíše ne, uznání třetího odboje rozhodně ano.
KSČM je po roce 1989 zhruba třetí nejsilnější stranou. Přesto její reálné politické šance se zdají být do budoucna mizivé. I když jde stále o člensky nejpočetnější českou stranu, v přibývajících letech toto číslo bude nepochybně slábnout.
Politická role českých komunistů stoupá a padá s pozicí ČSSD. V době pravicových vlád je KSČM postavena mimo hlavní politickou osu, připomíná ztraceného diváka, který se ocitl v kotli hostí. Navíc preference komunistů nemají vzestupnou tendenci, a to ani dnes v dobách nejrůznějších krizí. To znamená, že vliv KSČM stagnuje a bude slábnout.
Horší je to už s vlivem KSČM na fungování politického systému. V minulých letech tato strana blokovala politický systém a byla největší komplikací ve vyjednáváních o vládních koalicích. KSČM pravidelně ve Sněmovně zmrazila 20-30 poslaneckých křesel. Nejvíce na to doplácela ČSSD, která tak už nejednou přišla o vládu. To bude velkou výzvou pro nového šéfa ČSSD – najít své straně do budoucna potenciální politické partnery.
Muzeum na kolečkách
Morální hledisko – toť otázka nejpalčivější. Jak odškodnit ty, kteří svůj život kvůli komunistům hlavně protrpěli? Kterým zemřeli blízcí. Jak vysvětlit bývalým politickým vězňům, že jejich někdejší brutální bachař Vondruška se stal poslancem? Pro ně by byl zákaz té
to strany určitým zadostiučiněním a morálním odškodněním. Neměli bychom však hledat i jiný způsob, jak se současnou komunistickou stranou vyúčtovat? Uznat třetí odboj, dát více mediálního prostoru politickým vězňům, zvýšit jim důchody, pořádat s nimi semináře, uvést je do škol, aby žákům zvěstovali své svědectví a zážitky z dob komunismu. Je to úkol spíše společenský než politický.
Zachování KSČM je muzejní záležitostí pro mladší generace. Jakýsi odstrašující případ. Slovy Jindřicha Šídla – otázka hygieny. Není lepší mít komunisty v jednom chlívě, než je rozprsknout po politické scéně? Představme si, že by z jedné KSČM vznikly nejrůznější odnože pod moderně znějícími názvy. V Evropském parlamentu jsou čeští komunisté skováni ve skupině „Skupina konfederace Evropské sjednocené levice a Severské zelené levice“. Působí tento název nebezpečně? Skutečný reálkomunismus dnes již doufejme nehrozí, je lepší ale mít rigidní KSČM než strany typu Die Linke v Německu, která je na vzestupu a je konkurencí tamější sociální demokracie.
A co její voliči, kdy vymřou? Zajímavá je v tomto ohledu studie Lukáše Linka (2008). Při modelovém výpočtu hypotetického zisku hlasů by KSČM do roku 2023 klesla na zhruba 7,9 % hlasů.
Úkol pro nás pro všechny
Existence a působnost KSČM je hořkou a bolavou záležitostí. Z našich peněz jsou placeni lidé, kteří navázali na režim, který naši zemi zdevastoval. Blokují politický systém a jejich činnost a přínos je nulový. Přesto přese všechno by bylo lepší je tu ponechat v podobě, jak je dnes známe. Pro výchovu generací, které komunismu nezažily a kterým by se období režimu už mohlo zdát vzdálené, je lepší mít komunisty na jedné hromadě. Promluví-li Grebeníček nebo Semelová, je dobré mít možnost (si) říci: jo tak tahleta svině, ta je z KSČM, na ty pozor, jsou to furt jedni a ti samí.
Větší společenské nebezpečí číhá docela jinde. Je to korupce a její plíživý systém propojení a prorůstání kriminálních a zločineckých skupin do politiky. Právě tímto směrem by se přednostně měla vrhnout energie politiků. Poprat se s komunismem, veřejně jej dehonestovat, to je úkol pro občanskou společnost. Strana z ulice Politických vězňů vymírá. Nechme ji se trápit za živa.