PH, AB, BŠ
„Oni věčně žijí tím, že chtějí dělat nějaké permanentní revoluce a ani už dnes pořádně nevědí za co, proč a proti čemu. Oni jsou již jen zuřiví a bezmocní také z toho, že tam nejsou, že nevládnou…“, posteskl si nedávno v médiích prezidentův poradce, Petr Hájek. Redaktor serveru prvnizpravy.cz, A. Bartoš, si poznamenal následující: „Herci, televizní tváře a různé hvězdičky se nás snaží přesvědčit, že demokracie úpí a sténá, přitom jsou to oni, kdo nerespektují demokratická pravidla. Sommerová, Halík a Havel tak představují neskutečné pokrytectví, protože protestují jen tehdy, když se to hodí.“ A do třetice duchaplná slova Borise Šťastného, předsedy pražské ODS: „Projevy nepolitické politiky nemají místo v systému zastupitelské demokracie.“
Max Weber, TGM a Václav Havel
Dnes je s konceptem nepolitické politiky zacházeno jako s kusem žvance, který kdekdo neumí ani přežvýkat. Důležité je však reinterpretovat celý koncept nepolitické politiky a zasadit jej do historického kontextu novodobých československých a českých dějin (budu zde vycházet z díla Nepolitická politika: kontexty a tradice od sociologa Miloše Havelky, 1998). V diskusích se často objevuje názor, že jde o přežitou věc, kterou tady praktikovalo několik málo pomýlenců a zmátlo český národ, což vyznívá tak, že nepolitická politika je českým vynálezem. To tedy není. Problémem apolitické politiky se zabývaly světové osobnosti typu Max Weber, Ulrich Beck a Carl Schmitt. V české kotlině pak především Karel Havlíček Borovský, Tomáš G. Masaryk, Jan Patočka a posledně Václav Havel.
Mravně sebezodpovědná osobnost
TGM, vycházející z Karla Havlíčka, pojímal nepolitickou politiku jako spojení humanity s moralitou: „Vždycky jsem byl stoupencem politiky s kulturou, byl jsem vždy pro pravou demokracii, nikdy bych se nemohl spokojit s pouhou tzv. poslaneckou politikou. Svůj boj jsem chápal jako odpor proti politické a kulturní uzavřenosti a omezenosti, proti kocourkovství, a musel jsem ho vést dvojím směrem, proti Praze a proti Vídni…“, stálo v Masarykově Světové revoluci. Cílem bylo zvyšování všeobecného vzdělání, vnitřní kultivace lidí, výuka a akceptování schopností a dovedností moderního života nebo návyk občanské společnosti (Havelka, 1998). Masaryk kladl zvláštní důraz na morální dimenzi politiky a ideálním modelem byla mravně sebezodpovědná osobnost.
Václav Havel pojímal nepolitickou politiku v době disentu i během svého prezidentství především jako praktikovanou mravnost, což souvisí s bohužel již zprofanovaným souslovím pravdy a lásky. Nepolitická politika byla také zúžena na představu, že Klaus chtěl po rozpadu Občanského fóra politické strany, kdežto Havel nikoliv a snad by si i přál anarchii. Tento nesmysl stojí v rozporu s tím, co vůbec nepolitická politika znamená a jaký je její historický kontext. Podobně jako u Masaryka i Havel klade důraz na mravnost a zodpovědnost za své činy.
Chyba je jinde
Závěrem bych odpověděl na nadpis tohoto článku. Nepolitická politika není politicky vadná. Je nutné ji chápat jen trochu jinak, hlavně ne s klapkami na očích a uších. Na nepolitické politice je pro dnešní dobu zásadní její morální zásada a princip mravně zodpovědného člověka. To je to, co tu dnes postrádáme a co je příčinou nedůvěry lidí v politiky a obecně věci veřejné (s malým V). Chybí tu určitá přidaná hodnota. Jejími nositeli však mohou být ti, kteří jsou dnes intelektuální, náboženskou a kulturní elitou naší země. Jsou nazývání pravdoláskaři a někteří z nich jsou praktikujícími nepolitickými politiky. Abychom je mohli lépe vidět, ať k tomu poslouží tzv. Bartošův seznam. Suma sumárum – error je na druhé straně barikády.
Hrdý chalupář Petr Hájek (ten, co na Bartošově seznamu není …)