Záměrem tohoto článku by měl být pokus o jakousi reportáž z jednoho vybraného stážovního dne. Jak už jsem zmínil, největšími lákadly úterního schůzování Sněmovny byla volba veřejného ochránce práv a projev prezidenta, který navštívil dolní parlamentní komoru po dlouhých sedmi letech. Nešlo si rovněž nepovšimnout před námi sedících poradců Václava Klause, kteří se přišli podívat na svého pána přímo do Poslanecké sněmovny (což dosti možná bylo vůbec poprvé za jejich působení na Hradčanech). To dokumentuje níže fotografie serveru aktualne.cz, na které jsem byl, bohužel, zahrnut do tábora prezidentových nejvěrnějších posluchačů.
Prezident přišel mezi poslance teprve podruhé v rámci svého mandátu a současný kabinet Petra Nečase je již sedmou vládou Klausovy éry. Zároveň je nutné připomenout, že vztahy prezidenta a premiéra nebyly příliš symbiózní, ať už kvůli odlišným stranickým táborům (vlády sociálních demokratů) nebo osobním sporům (Topolánek). Byl jsem proto zvědavý, zda ve svém příspěvku hlava státu nastíní svůj vztah k nynější vládě a jakou má případně vizi spolupráce v následujících dvou a půl letech. Z jeho chování k Nečasově vládě vyplývá, že jde doposud o nejpříznivější vztah na linii prezident-vláda. Co se týká prezidentovy představy o budoucí spolupráci, z jeho projevu jsme se toho moc nedozvěděli.
Václav Klaus se vyjádřil v určitých pasážích velmi podobně jako před sedmi lety. Zdůrazňoval nedotknutelnost a důležitost Poslanecké sněmovny jako základního stavebního kamene českého ústavního systému a demokracie v zemi. Varoval před prohlubujícím se integračním procesem EU a její Ústavou, které mohly představovat nebezpečí „pro budoucí existenci českého státu, pro naše dějinné jistoty, pro naši národní identitu, pro naši svobodu, pro naši prosperitu.“ Zatím se zdá, že „rok 2012“ pro náš demokratický stát nenastal a snad ani nenastane, což si však prezident nemyslí a i v nynějším projevu se vyjádřil v podobném duchu. Tehdy (stejně i dnes) také varoval před poklesem důvěry občanů v dolní parlamentní komoru, jakoby však zapomněl, že právě období opoziční smlouvy (jejíž byl jedním z dvou architektů) nedávno předtím způsobilo značnou erozi pro politický systém.
Za nejvíce závadnou připomínku v prezidentově vzkazu pro současné poslance považuji jeho kritiku zaslanou na adresu Ústavního soudu. V. Klaus totiž mj. řekl: „Ústavní soud místo toho, aby Ústavu vykládal, do základního zákona naší země samovolně zasahuje a nad rámec svých pravomocí ústavní zákony mění.“ Je možné, že neúspěšné soudní spory ohledně novely volebního zákona (2001), sporné odvolání předsedkyně Nejvyššího soud Ivy Brožové nebo např. posudek ÚS k Lisabonské smlouvě mohou být jednou z příčin prezidentovy záště vůči Ústavnímu soudu. Prezident dále dodal: „Ústavnímu soudu patří role vykladatele a strážce Ústavy ve vztahu k obecným zákonům, nikoli role faktického ústavodárce.“ Prezident svými slovy narážel na zrušení předčasných voleb a jejich přesunutí na původní, totiž řádný termín. Podle něho byla tzv. malá květnová voličská revoluce způsobená právě tímto půlročním odkladem voleb, z čehož je zřejmé, které strany za tuto dobu posílily a které na úkor toho o hlasy přišly. Zásadní problém je ten, že prezident nepovažuje rozpuštění Poslanecké sněmovny samoúčelným ústavním zákonem o zkrácení volebního období za problematické (slovy . Stalo se tak po pádu jeho vlády na podzim roku 1997 a málem i v roce 2009 při jeho prezidentské funkci. Ústava uvádí jasné podmínky, za kterých je možné rozpustit Poslaneckou sněmovnu, toto samorozpuštění mezi nimi není (viz čl. 35 Ústavy). Domnívám se, že právě zde Ústavní soud zastával roli vykladatele a strážce Ústavy.
Prezident však uvedl i zajímavou myšlenku, kterou by bylo dobré, aby si čeští poslanci vzali k srdci: „Jsem přesvědčen, že má do Sněmovny s návrhy zákonů přicházet primárně vláda a že jednotliví poslanci či senátoři mají své právo legislativní poslanecké iniciativy využívat jen ve zcela krajních, výjimečných případech.“ Jelikož čeští poslanci disponují takovou pravomocí, jakou je podání legislativního návrhu, mohou snadněji podléhat korupčnímu jednání nebo se dostat pod vliv zrádných lobbistů. Nemusíme chodit daleko, abychom viděli, co takové „kličky“ v zákonech mohou způsobit (viz kauza „fotovoltaika“). Celkově vzato však Klausův projev nepůsobil příliš inspirativně, chyběl mi v něm větší motivační efekt pro poslance a spíše se v něm skrývaly prezidentovy osobní nesouhlasy a nářky.
Volba ombudsmana představovala hlavní bod na pořadu jednání. V první červencové volbě neuspěl žádný z kandidátů, nejvíce hlasů (ne však potřebnou většinu) v obou kolech získala bývalá zástupkyně ombudsmana a předsedkyně Českého helsinského výboru, Anna Šabatová (ve druhém kole porazila předsedkyni Nejvyššího soud Ivu Brožovou, proti jejíž kandidatuře podal stížnost k ÚS jeden z neúspěšných kandidátů, John Bok). Navzdory očekávání nebyla do druhé volby Senátem nominována A. Šabatová, další bývalá zástupkyně O. Motejla Jitka Seitlová se kandidatury v Senátu vzdala. Horní komora vyslala do boje předsedu Židovské obce v Praze Františka Bányaie a bývalého ústavního soudce Pavla Varvařovského. Prezident nominoval opět občanského aktivistu J. Boka (mj. jeden z pražských kandidátů KDU-ČSL v nadcházejících senátních volbách) a bývalého jihočeského hejtmana Jana Zahradníka.
Koaliční strany dopředu deklarovaly podporu P. Varvařovského, který roli favorita naplnil a stal se po Otakaru Motejlovi druhým českých veřejným ochráncem práv. Projevy jednotlivých kandidátů mě moc nezaujaly. Šlo spíše o výčet funkcí a povinností, postrádal jsem určité vize do budoucna ohledně jejich působnosti v ombudsmanském křesle. Chyběl i jakýsi charismatický bonus osobnosti, snad jen J. Bok nepůsobil nudně a unyle jako ostatní. Předčasná kritika (možná i křivda) ale není na místě, proto bude lepší hodnotit nového ombudsmana až po tom, co bude míti šanci prokázat své kvality v praxi. Atmosféra v sále (např. nahlas si šeptající poslanci při projevech kandidátů) však neodpovídala vážnosti instituce, jejíž čelní představitel měl být právě zvolen.
Místo závěru pak poslední poznatek. Jen pár metrů od mého stážistického stolku sídlí Kontrolní výběr. Sedím tu od začátku srpna a předsedu tohoto výboru, pana Vojtěcha Filipa, jsem dnes viděl přijít teprve (nebo už?) poprvé. Čest práci… J